Tohle je tak trochu trapný, ale pravdivý příběh z mého života. Když mi bylo 6 let, nastoupil jsem do první třídy základní školy Botičská. Naše hodná soudružka učitelka nám tak přesvědčivě líčila hrůzy kapitalismu, všechny ty zlé imperialisty, které dětem na západě nedovolí mít takové hezké hračky jako tady, že jsem z toho měl 100% vymytý mozek. Z čtvrtky jsem si vystříhl pěticípou hvězdu, červenou pastelkou ji vybarvil a pověsil jsem si jí doma nad postýlku.
Že něco není krásné a v pořádku jsem si doopravdy uvědomil, když jsem viděl, že moje maminka kvůli tomu brečí. Před tím se s námi rodiče doma o politice moc nebavili. Ono se to šestiletému dítěti ani moc racionálně vysvětlit nedá. Tenkrát jsem ještě nevěděl, že dědečka komunisti popravili a spoustu dalších souvislostí. Samozřejmě i z reakce táty a dalších příbuzných bylo jasné, že není něco v pořádku. Pláč mojí mámy byl ale klíčový.
V té době byly živé příběhy z dob nacismu i stalinismu o dětech, které udaly vlastní rodiče, což vedlo k jejich popravě. Jejich symbolem byl Pavka Korčagin, hrdina z Ostrovského románu Jak se kalila ocel, který jsem se nikdy neodvážil přečíst. V sedmdesátých letech v Československu už vymytý mozek tak vysloveně nebezpečný nebyl - v té době se za špatné názory maximálně tak vyhazovalo z práce. Pavka Korčagin byl všeobecně vnímán spíš jako příklad hrůz stalinismu než jako vzor hodného hocha. I tak byl vymytý mozek po zásluze vnímán jako neštěstí a nebezpečí.
Mé komunistické období naštěstí netrvalo déle než pár týdnů. Kromě šoku pro své rodiče jsem nikomu nestihl nijak ublížit. Takže vlastně o nic významného nejde.
Co je ale podstatné je, že si dodneska docela dobře vybavuju, jaké to je. Mít vymytý mozek je totiž strašně fajn. Cítíte se chytře a důležitě. Chápete běh dějin, jste na jejich správné straně. Kdo může být proti? Snad jenom nějací trapní bezcharakterní amorální sobci a nebo pomatení iracionální hlupáci, s kterými vůbec nemá cenu se bavit. Celé to dává vašemu životu smysl. Prostě si připadáte kůl.
Ani dnes není problém nechat si vymýt mozek. Dobrý rozpoznávací znak je ten "obraz nepřítele" - ten postoj, že všichni, kdo nesdílí ideologii, jsou amorální sobci a nebo iracionální hlupáci. Ideologie potřebují kolem svých oveček ohrádku, která jim znemožní komunikovat s těmi venku, protože kdo ví, jaké myšlenky by jim to nasadilo do hlavy. No a s bezcharakterními amorálními sobci ani iracionálními hlupáky se přece nikdo bavit nechce. A i kdyby k tomu nedopatřením došlo, ten normální člověk tam venku obvykle nijak netouží povídat si s někým, kdo ho uráží tím, že ho prohlašuje za sobce nebo hlupáka. Primární účel obrazu nepřítele je jakási mentální železná opona nutná k udržení Pavků Korčaginů ve stádě. Zároveň má ale jiný význam - navenek funguje jako billboard do dálky hlásající "Super kůl vymývání mozků zde!"
Je empirický fakt, že kdo zažil komunistickou propagandu, je mnohem rezistentnější i vůči multikulturní a jiné progresivistické propagandě. Projevuje se to třeba tak, že podpora masové imigrace je u starší generace v postkomunistických zemích mizivá. Příčin může být víc, třeba i ty zkušenosti z romského experimentu. Mě osobně ovšem zcela spolehlivě odradilo vymytí mozků mulťáků, zjevné z toho jejich obrazu nepřítele jakožto "xenofobních nácků" nehodných svobody projevu. Pavkové korčaginové ve mně prostě vzbuzují snad iracionální, ale oprávněný hnus.
Žádné komentáře:
Okomentovat