Mé zážitky z pádu komunismu v Čechách jsem zatím moc nešířil. Samotnému mi není úplně jasné proč. Jsem příliš skromný, abych o sobě šířil hrdinné historky? Podílí se na tom návody na vzdorování výslechu StB, díky kterým jsem určité vzpomínky záměrně pohřbil někde velmi hluboko, mimo dosah vychloubacího centra mozku? A nebo je to prostě tím, že by dnes už nikdo nerozumněl, o co nám tehdy šlo?
Podpora komunismu byla v 80tých letech minimální. V prvních svobodných volbách po sametové revoluci získala KSČ 14%. Ve vnitřní Praze, odkud pocházím, necelých 8%. Je jistě zajímavé, jak došlo pádu režimu. Je neméně zajímave se zamyslet nad tím, proč k němu tak dlouho nedošlo. Jak to, že režim s tak malou podporou mohl být stabilní?
V roce 1987 jsem se účastnil 14. Mezinárodní fyzikální olympiády v Jeně v NDR, a v následujícím roce té v rakouském Salcburku. Šlo o docela populární soutěž v řešení fyzikálních příkladů, kterých se účastnili studenti gymnázií z celého světa. Byla to docela zábava (zvlášť když jste vyhrávali), člověk se naučil něco z fyziky a navíc se díky přípravným soustředěním ulil ze školy. I učitelé, kteří nás na pedagogické fakultě v Nitře připravovali, to zjevně dělali docela rádi. Ale kromě toho reprezentovat Československou socialistickou republiku na výletě do kapitalistického Rakouska byla zajímavá zkušenost.
Podívat se na týden na západ bylo privilegium. Nás 5 studentů si to muselo tvrdě vybojovat v krajských a celostátních kolech a na přípravných soustředěních. I oba členové našeho pedagogického doprovodu si toto privilegium museli tvrdě vybojovat. V některých jejich kolech šlo zjevně o správnou pozici v komunistické hirerarchii. Oproti Praze byl v Nitře navíc komunismus ještě znatelně tuhý.
Jednou jsme tahle o přestávce na přípravném soustředění klábosili s našimi přednášejícími. "Víte, kolik měří správnej komunista?", povídám. "5 metrů i s provazem." To jsme se nasmáli. Tolik spadlých čelistí jsem snad od té doby neviděl. Jo jo, byly doby, kdy primitivní antikomunismus byl docela cool.
Jeden z našich přednášejících byl na pedagogické fakultě velké zvíře. Vysvětlil mi pak jednou, jak ten komunismus tenkrát vlastně fungoval. Čas od času fakultní organizaci KSČ zatelefonoval nějaký ten okresní tajemník KSČ a požádal je, aby ze školy vyhodili některého ze studentů z "politických důvodů". A oni to udělali. Tak to prostě chodilo.
To je velmi důležité si uvědomit. V Československu tenkrát existovaly zákony, vězení, soudy, policie, parlament, politické strany, volby. Pokud jde o běžnou kriminalitu, soudní systém do určité míry fungoval. Politická stabilita ale byla zajišťovaná zcela paralelním systémem soudružských telefonátů. V každé škole nebo firmě měla gigantická mafie KSČ svoje chapadlo, která dokázala zajistit konec kariéry kteréhokoliv zaměstnance. Pokud jde o udržení moci, politické instituce zděděné po první republice byly jen fasáda.
Jakeš někdy v té době prohlašoval, že "V socialistickém Československu nejsou žádní političtí vězni" (Miloš Jakeš byl v té době generální tajemník ústředního výboru KSČ - tak komunisté titulovali svého alfa-samce). Ne že by to snad byla pravda, v průběhu 80tých let bylo pár desítek lidí zavřeno kvůli jejich politické činnosti. Pilířem režimu byla ale schopnost jediným telefonátem soudruha okresního tajemníka komukoliv zničit život, a kolikrát i celé jeho rodině. Takhle postižených lidí mohli být tisíce, možná desetitisíce.
Nutno říct, že ideologické důvody byly kolikrát jen zástěrka. Komunisty nezajímalo, jaké vtipy si kdo v soukromí povídá, oficiální ideologii obvykle nevěřili ani sami komunisté. Riziko bylo ohrozit židli nějakého komunistického bosse nebo jeho kamaráda. Oběť byla nejednou stejně oportunistický karierista jako ten, kdo ho odstranil, jen méně šikovný.
Komunistický režim té doby své protivníky nevraždil. Jen ve vyjímečném případě je poslal do takového vězení, že se z něj za několik let opravdu i vrátili. Většinou se z nich prostě stali topiči, řidiči tramvaje nebo jiné nepopulární povolání. Jistě to není správné, ale těžko si vzpomennout na hummánější totalitní režim. Nazvat to socialismu s lidskou tváří by člověka mohlo dostat do potíží tenkrát. Nazvat to sametový komunismus by člověka mohlo dostat do potíží dnes. Skutečnost je, že komunisté dodávali minimum existenčních důvodů k odporu vůči své vládě.
Na Mezinárodní fyzikální olympiádu do Rakouska jsme jeli vlakem. Záviděl jsem kamarádům z matematické olympiády, kteří letěli letadlem až do Austrálie. Ale z vlaku byl zase dobrý výhled na hranici. Vlak zastavil, vojáci se samopaly všechno prohledávali, nikdo nesměl z kupé. Chomáče ostnatého drátu připomínaly hodně přerostlý mrtvý živý plot.
Doma v Praze minimálně tak od r. 1987 bylo jedním z mých koníčků chodit na demonstrace. Byla to legrace. Pár tisic lidí se sešlo u sochy Sv. Václava, chvíli se skandovalo "Svobodu, svobodu!", pak přijeli policajti, snažili se nás zatknout, tak jsme se s nimi honili. Adrenalinový zážitek. Druhý den pak v Rudém právu vždycky psali o hloučku "protistátních živlů" na Václavském náměstí. Tak jsme si říkali živlové.
Náš učitel tělocviku na gymplu s jmenoval Svoboda. Když měl jednou zpoždění, začali jsme skandovat "Svobodu, Svobodu!". Chodbami Hellichovky se to dobře neslo. Ve třídě nás živlů bylo několik, měli jsme to dobře nacvičené.
Demonstrace nebyly nijak zvlášť organizované. Když bylo výročí invaze z 1968, upálení Jana Palacha, smrt Johna Lenonna, 28. 10., tak se prostě vědělo, že bude demonstrace. Na Svobodné Evropě to pro jistotu připomenuli. Byl bych přišel třeba i na Zlatou bulu Sicilskou, ale jiná výročí bohužel nebyla populární.
V příslušné datum a hodinu pak bylo na Václaváku neobvykle mnoho korzujících lidí. Policejní hlídky kontrolovali občanky. Kritický moment byl vytvoření prvního hloučku skandujících lidí, okolo kterého pak dav zkondenzoval. Pak přijely autobusy se zásahovou jednotkou s obušky a štíty. Používali asi 1.20m vysoké zátarasy, které jsem dokázal v případě potřeby přeskočit. Velká atrakce byla vodní děla a slzný plyn. Také měli kolové obrněné transportéry s kulometem, který nikdy nepoužili, a velkou radlicí vpředu. To vše používali na rozehnání davu.
Demonstrace byly nenásilné. Nic se neházelo, nerozbíjelo. Na vybuzení policajtů stačilo skandovat.
Jednou jsem byl v části davu, kterou policajti vyhnali z Václaváku do Jindřišské ulice. Neovladatelný panický dav se z ničeho nic vrhnul po schodech dolů do podchodu metra. Lidi začali na schodech padat. Vypadalo to zatraceně nebezpečně. Byl jsem skoro na konci, ale lidi za mnou se pořád tlačili s takovou silou, že jsem nebyl schopen zastavit, a policajti pořád za náma. Rychle jsem policajty seřval, že to je nebezpečné, ať toho nechají. Nechali toho.
Nedá se říct, že by demonstrace sílily. Ani taktika demonstrantů nebo policajtů se nijak moc nevyvíjela. Postupem času se z demonstrací stávala rutina. Byl to jakýsi rituál, ventil nespokojenosti s politikou.
Když jsem šel na demonstraci, moji rodiče byli vždycky šílení strachy. "Přijedou rusáci a všechny vás postřílí!", říkala maminka. V té době bylo zakázané veřejně hovořit o událostech v Maďarsku z r. 1956 - podle oficiální propagandy celý východní blok odjakživa miloval své sovětské bratry. O to více nepřesných informací se šuškalo. Já slyšel, že tam tenkrát sovětská armáda pobila 200 000 lidí, to je asi 10x víc než dnes uvádí wikipedie. Bylo to všeobecně chápáno jako precedent, že Sovětský svaz se nezastaví před ničím, aby si udržel kontrolu nad východní Evropou.
V roce 1989 však přece jen byly demonstrace trochu jiné. Začátkem roku bylo výročí Jana Palacha. Následující dny se demonstrace opakovaly. Upřímně řečeno demonstrovat každý den bylo i na mě moc, některé dny jsem vynechal.
Myslím, že to bylo během Palachova týdne, kdy policajti změnili taktiku. Vždycky se snažili demonstraci rozehnat a zatknout jen lidi, kteří neutekli. Teď najednou začali kusy davu obkličovat, aby zatkli co nejvíce lidí.
V roce 1988 jsem nastoupil na Matematicko - fyzikální fakultu v Praze. Významnou postavou tam byl profesor Kvasnica. Byl to skvělý vědec, co kdysi působil v Moskvě u Landaua. Nevím přesně co, ale tu a tam zabrousil na konstrukci vodíkových bomb a Sacharova, i když s tématem přednášky nesouviseli. Byl velké zvíře v KSČ, prý člen ústředního výboru.
Každých 14 dní měl v největší posluchárně přednášku pro všechny prváky - fyziky. Na jedné z nich prohlásil, že dokud je tam on, ze školy nikoho nevyhodí na základě telefonátu jakéhokoliv soudruha. Když to říkal, bylo vidět, že má trochu nahnáno. Nevím, k čemu tenkrát došlo, že udělal to prohlášení. Nevyhodili ani jeho, ani nikoho jiného. Ani jsem si v té chvíli neuvědomil, že i když fasáda režimu drží, jeho důležitý pilíř zrovna padl.
Na demonstraci 21. srpna 1989 jednomu mému spolužákovi zkontrolovali občanku. Na základě toho si ho pak za několik týdnů pozvali na pátou hodinu ranní do Bartolomějské na StB. Někdy před polednem přišel do školy. Do odpoledne pak jen na přednáškách seděl, koukal před sebe, nereagoval, jen se trochu třásl. Prý mu fyzicky nic neprovedli, ale bál se nám říct, co se dělo, podepsal jim, že o tom nikomu nic neřekne.
28. října 1989 policajti na Václaváku legitimovali mě. Neměl jsem z toho dobrý pocit. Komu by se chtělo vstávat na pátou, že?
Komunisté měli pevnou kontrolu nad televizí i tiskem. Když Miloš Zeman v létě 1989 propašoval do Technického magazínu článek o tom, že by komunismus mohl také skončit, byla to událost, která nejspíš někoho stála kariéru.
Často jsme poslouchali v rádiu Svobodnou Evropu nebo Hlas Ameriky, které z Mnichova vysílala CIA. Často bylo zjevné, že to jsou taky docela plky, ale věřili jsme tomu, že když vyslechneme obě strany, budeme mít o situaci lepší přehled. V jednu dobu byl signál rušený - na stejné frekvenci bylo vysíláno hlasité hrčení. Frekvence vysílání mírně kolísala, možná kvůli rušení, možná díky nějakému jevu v ionosféře. Posluchač musel mít pořád ruku na ladicím knoflíku rádia. Byl to docela zážitek.
Jen jedno médium hromadné komunikace bylo v té době absolutně svobodné. Byly to kazetové magnetofony. Daly se propojit šňůrou a okopírovat si kazetu s Nohavicou, Plíhalem a dalšími folkáči. Dostat se na jejich koncert bylo téměř vyloučené - i když zrovna měli povoleno vystupovat, tak v tak maličkém sále, že sehnat lístky bylo možné jen přes známé. A tak jsme poslouchali kopie kopií nahrávky vestavěným mikrofonem na koncertě. Písně, které byly na naší vlně, které reflektovaly naše pocity. Bylo to úžasné.
Jednou ve druhém ročníku přišel můj spolužák Igor se senzační zprávou. V polské Vratislavi bude 4. a 5. listopadu 1989 festival české hudby. Hlavní hvězdou byl legendární Karel Kryl a další zpěváci, jejichž vystoupení v Československu bylo nemyslitelné. Zdráhali jsme se uvěřit, že by něco takového mohlo vyjít, ale i tamnější koncert Nohavicy byla událost. Přitom cestovat do Polska bylo povoleno. Tak jsme se 4 spolužáci vypravili na výlet do Vratislavi.
Kryla jsme skutečně viděli. Ve skutečnosti byl menší, než jsme si vždycky předstaovali. Taky Karáska a Nohavicu a Hutku a spoutu dalších koncertů. V zákulisí jsme potkali Janoucha. Bylo to jako sen.
Přímý vlak se nám zdal příliš nápadný. A oprávněně - ty, kteří cestovali přímo do Polska, doopravdy nepustili. My jsme to brali oklikou přes Drážďany, čímž se nám podařilo systém obelsít. Až v pondělí ráno, na zpáteční cestě, nás pohraničníci vyhmátli. Všem nám prohledali batohy a u koho našli nějaké suvenýry z Vratislavi, tak ho vyvedli z vlaku.
U mých spolužáků nějaké drobnosti našli. Všechny tiskoviny, kazety a podobně jsme si z NDR poslali poštou, ale jen já byl dost opatrný na to, abych u sebe neměl sebemenší stopu. Jen na dně spacáku jsem měl lístek s nápisem "Kuk", tak podrobně ale nehledali. Takže mé spolužáky na hranicích Československa sebrali. Igor mi ještě rychle řekl telefon domů, abych o tom zavolal rodičům. A pak jsem zůstal v kupé sám, jen s nějakými němci, co jeli na západoněmeckou ambasádu do Prahy a vyhazovali z okna hrsti východoněmeckých drobných. Igorovo tehdejší telefonní číslo si pamatuju dodnes.
V Praze jsem rychle upaloval do školy. Ještě jsem stihl laborky, kde byla přísná disciplína, bylo potřeba omluvit spolužáky předem. Pak jsem se konečně dostal k telefonu a zavolal Igorovým rodičům. Bylo mi trapně, jak kdybych zval Monu Lízu do kina. Telefon vzal díky bohu Igor - pustili je hned dalším vlakem.
17. listopad 2009
Pár dní poté přinesl Igor letáky vyhlašující manifestaci na paměť 17. listopadu. Chodil jsem tenkrát do menzy na Budeč, tak jestli bych je tam nevylepil a pár taky někde na Albertově. "Vemte si s sebou květinu", zněl nadpis letáku. Prý ale že to není žádná hipícká akce, ale dělají to nějací jeho nezávislí kamarádi. No, 17. listopadu demonstrace nebývaly, tak jsem byl rád, že bude alespoň něco.
Vylepovat letáky byl v té době závažný zločin. Demonstrace byla možná povolená, to ale neznamenalo, že je text letáku schválený příslušným soudruhem. Letáky byly zjevně klasický samizdat, psané na psacím stroji s 5 průklepovými kopiemi. Dával jsem si bedlivý pozor, aby mě nikdo neviděl.
17. listopadu byl pátek. Ten večer jsem měl odjet na společenskou akci někde za Prahou s kamarády a hlavně kamarádkami z Hnutí Brontosaurus. Sraz jsme měli naštěstí až pozdě večer a demonstrace byla už od 16:00, tak jsem si říkal, že stihnu oboje. Navíc Albertov jsem měl pěkně po ruce.
Po pár snesitelně krátkých projevech se vyrazilo na Vyšehrad. Z mě neznámého důvodu se šlo oklikou až málem k Paláci Kultury a pak zpět na Vyšehrad. Cestou se skandovalo "Svobodu, svobodu", a tak. Pokřik "Pryč s KSČ", který jedna skupinka začla, se moc neuchytil. Nakonec průvod dorazil ke Slavínu, většina včetně mě se vůbec nedostala dovnitř hřbitova. Svíčky se dávaly na sochy v parku a tak. Skandovalo se "Jsme na špatnym hradě".
Průvod se pak vydal směrem na Václavské náměstí. Dole v Podskalí čekala první překážka. Ve Vyšehradské ulici kousek před Botanickou zahradou, na konci dlouhého úseku bez postranní ulice, stál kordon policistů s přilbami a štíty. Tuto policejní taktiku jsem do té doby neviděl.
Před tím se policajti obvykle snažili demonstrace rozptýlit pomocí slzného plynu a vodních děl. Kdyby nechali průvod jít ještě o 100 metrů dál na rozlehlé Karlovo náměstí, byl by tam na to prostor. Někdy chtěli zabránil lidem vstup do určitého prostoru, ale na to používali kovové zátarasy. Tady najednou stála jedna řada policajtů proti rozjetému davu. Smést je by bylo mnohem snažší než organizovat otočku.
Po krátkém váhání se průvod zastavil. Někteří lidé se protlačili nazpátek ke křižovatce a strhli zadní část za sebou Plaveckou ulicí na nábřeží. Původní čelo pak průvod následovalo. Díky této otočce jsem se najednou octl v čele průvodu.
Potom demonstrace pokračovala po nábřeží směrem do centra. Několik policistů odklánělo dopravu, jinak nebyli vidět. Dole na náplavce stála policejní auta, ale jejich osádky byly nejspíš ještě ve Vyšehradské. Lidé vystupovali ze zastavených tramvají a přidávali se k demostraci, jiní nám mávali z oken. U Mánesa jsem se snažil ostatní v čele průvodu přesvědčit, že nejkratší cesta na Václavák je Myslíkovou, ale nějaká skupinka prosadila jít na Národní. Tak jsme dorazili až ke kordonu policistů na Národní třídě, těsně před Perštýnem.
Dopředu to nešlo, tam byli policajti. Vzadu byl dav, takže dozadu to také nešlo. Čekal jsem, že si dav najde nějakou cestu bočními ulicemi a dosavadní čelo ho pak bude následovat, tak jako to bylo ve Vyšehradské. Ale nic se nedělo. Hipíci dělali na policajty submisivní gesta, květiny a tak. Přišlo mi to trapné, ale dělat, že k nim nepatřím, moc nešlo.
Tak jsme si sedli na zem a čekali. A čekali a čekali, přišlo mi to jako týden. Byli jsme docela utahaní po těch kilometrech popocházení, chůze nepřirozeně pomalým tempem a postávání na špičkách. Měli jsme hlad, žízeň, ale nejhorší metlou odhodlaných revolucionářů se ukázala nemožnost si odskočit na záchod. Průjezdy někdo rychle zamkl. Naštěstí bylo možné docela dlouhou dobu volně odejít Mikulandskou ulicí. Taky mi začaly docházet cigára a pořád někdo somroval další. Zatracení hipíci.
Přes pevně sekmnutou řadu policajtů moc vidět nebylo, ale byly tam obrněné transportéry. Jejich kulomety působily docela výhrůžně. Najednou už jsem byl vděčný, že duch demonstrace je úzkostlivě nenásilný. Khaki transportér ve světle lamp vypadá docela tmavě, ale v hlavni kulometu je ta nejčernější černá, jakou si dokážete představit. Zepředu je to jako hypnotizující oko, které vás přiměje podívat se sám do sebe, ujasnit si své postoje, najít co vlastně je pro vás vnitřně důležité a co je jen póza. Dneska by se to klidně mohlo pořádat jako atrakci pro turisty. "Cesta k duchovnu!" "Najdi sám sebe!"
Ale nejhorší bylo, že můj sraz na hlavním nádraží se blížil. Nevěděl jsem, kam jet, byl jsem odkázaný na své kamarády. Kdyby mi ujeli, celý víkend by byl v pytli. Mobily tenkrát ještě nebyly, milé děti. Byla to nepříjemná situace.
Nakonec zhasla světla a řada policistů se dala na pochod. Rychle jsem si sundal čepici, abych neupoutával pozornost. Pendreky mlátily demonstranty hlava nehlava, většinou spíš hlava. Panický dav se mnou zmítal ze strany na stranu. Rozbíjel se o auta, co tam byla zaparkovaná. Myslel jsem jen na to, abych neupadl, protože to by byl konec. Nějaká dívka vedle mne měla dlouhé vlasy plné krve, všude to cákalo, vždy když otočila hlavu. Policajti byli najednou i za námi, ale nestáli hustě, dalo se mezi nimi proběhnout a dostat jen pár pendrekem. Mikulandskou jsem utekl pryč, spolu se stovkami dalších.
Rychle jsem doběhl na hlavní nádraží. Ještě tam byli. Byl jsem rád. "Ty jo, ty jsi od krve?" "To je v pořádku, ta není moje". Zjistil jsem, kam mám jet, šel se domů umýt, převléct a pro batoh. Pak jsem odjel z Prahy.
Revoluce
Během víkendu jsem zavolal Igorovi. Hodilo se, že jsem si jeho číslo pamatoval. Řekl mi smrti Martina Šmída. Byl s námi v ročníku, chodil jsem s ním na tělocvik, ale podle příjmení jsem ho tenkrát neznal. Ale vzhledem k tomu, jak to na Národní vypadalo, bylo docela pravděpodobné, že to někdo nepřežil. Když jsem ho v neděli večer viděl v televizi říkat, že na nás sáhla smrt, byl jsem rád - pro mě nová informace byla ta, že je to můj známý a je OK.
V neděli večer byla další demonstrace a pak každý den následujícího týdne další a další. Byly pořádně mohutné, ne jen ty několikatisícové hloučky demonstrantů jako dřív. Policajti už to vůbec neměli pod kontrolou.
Myslím, že zrovna tu neděli jsme se pokoušeli táhnout na Pražský hrad. Narychlo svolaný hlouček policistů se snažil zabránit demonstraci přejít přes most, co je u Národního divadla. Nebylo jich ale dost na to, aby zpolymerovali přes celou šířku mostu, takže je dav prostě obtekl a najednou postupovali demonstranti promíchaní s ustupujícími policisty. Nejistě jsme po sobě pokukovali, oni se drželi za pouzdra s pistolemi, byli docela nervozní, ale nijak nepřátelští. Jen jejich stojící obrněné transportéry chvíli označovali to místo, kde kdysi býval kordon. Na Újezdě měli posily, s kterými nás pak zastavili.
V pondělí v 9:00 jsem šel jakoby normálně do školy do budovy matfyzu na Karlově. Byla vyhlášená stávka. Sešli jsme se v největší posluchárně, začali jsme diskutovat o našich požadavcích, o tom co budeme dělat, když přijede policie. Kdo chtěl, mohl jít domů. Většina lidí už se skutečně ve škole do dalšího semestru neukázala.
Volil se stávkový výbor. Logickými kandidáty se stali studenti, kteří stávku už od víkendu připravovali. Do výboru se nacpali i někteří další. Každý mohl být agent StB, nikdo nikomu nevěřil. My druháci jsme se radši do ničeho necpali. Slavnostně jsme se zavázali, že až stávkový výbor seberou, budeme stávkovat za jejich propuštění.
Hlavně se sáhodlouze diskutovalo. Najednou si každý mohl říct, co chtěl. Každý měl potřebu sdělit ostatním, co si o situaci myslí. Každý matfyzák si o sobě myslí, že je ze všech lidí na světě nejchytřejší, a zcela ignoruje zřejmou skutečnost, že ten nejchytřejší jsem já. Tak si určitě dovedete představit, jak to tam vypadalo. Celé pondělí a úterý se takhle řečnilo.
Pamatuji se, jak se tam z ničeho nic objevila redaktorka Českého rozhlasu. Že by prý chtěla natočit nějaké názory té naší mládeže. Ptala se nás mimo jiné, které osobnosti důvěřujeme. Někdo řekl kardinála Tomáška, jinak nic.
Lidi se ale nakonec vypovídali a byli jsme pak docela jednotní a organizovaní. Měli jsme ale poměrně malé povědomí o ostatních budovách matfyzu, o jiných fakultách nemluvě. Naše vedení ale mělo kontakt na nějaké ústředí, občas nám přišel nějaký pokyn.
Ze všecho nejřív se zrušila katedra vojenské přípravy a v její místnosti se usídlil stávkový výbor. Byly zorganizovány hlídky u vchodu. Tam jsem se od řečnění v posluchárně záhy na chvíli přesunul.
Nějaká babička nám tam přinesla bábovku, co nám upekla. Ta podpora nás docela těšila. Když jsme jí jedli, přemýšleli jsme, jestli to byla agentka StB, co nás přišla otrávit. Neotrávili jsme se. Bábovka byla moc dobrá.
Hlavně se rozjel ideologický boj v podobě letáků. Tenkrát už existovaly kopírky, dokonce v naší budově matfyzu. Byly ale všeobecně považovány za mnohem nebezpečnější zbraň než kulomet, a podle toho také byly střeženy. Ze začátku se nepodařilo k nim získat přístup. Ve škole ale byla učebna psaní na stroji, 20 psacích strojů jeden vedle druhého. U nich seděli studenti a studentky a s 5 průklepovými kopiemi chrlili jednu kopii prohlášení za druhou.
Byl ale nedostatek papíru. Obcházeli jsme kanceláře v Podskalí a žebrali papíry. V Polygrafii jsme dostali velkou roli papíru na transparenty. Hlavně jsme ale potřebovali cokoliv, co šlo zastrčit do psacího stroje.
Všichni se ze začátku docela báli. Za to, co jsme dělali, bylo vězení. Na datlování na psacím stroji v bezpečí budovy bylo zájemnců dost. Na pochůzky mimo budovu to bylo horší, báli jsme se, že nás policajti chytí. Nejhorší bylo lepit letáky do vestibulů stanic metra. Je to skvělé místo, chodí tam mraky lidí. Ale taky tam mají budku policajti, kteří koukají přímo na vás, když tam něco lepíte.
V centru města to bylo snadné. Když okolo vás skanduje 50000 demonstrantů, policajtů se nebojíte. A jak je někde 1 leták, už se lidé tolik nebojí tam pověsit druhý. A když je jich tam 10, tak to už tam své prohlášení pověsí každý, kdo jde kolem. Klíčový je ten první.
Od začátku nám bylo jasné, že naše stávka se nesmí omezit jen na studenty a centrum Prahy. Museli jsme se vymanit z izolace. Potřebovali jsme své letáky dostat na okraj Prahy, na přestupní stanice, aby si je přečetlo co nejvíc lidí.
Pár stanic metra jsem polepil jako první já. Nejvíc jsem pyšný na Florenc (v té době se jmenovala Sokolovská). Policajti mi občas souhlasně zamávali, většinou ale dělali, že mě nevidí. No, možná že mě opravdu neviděli, vždycky jsem vylepil leták co nejrychleji a zmizel. Zbytečně jsem neriskoval.
V Paláci kultury (dnes Kongresové centrum) zrovna probíhal sjezd zemědělců. Matfyz na Karlově je hned za Nuselským mostem od Paláce kultury. Propašovat nějaké letáky lidem, kteří se druhý den rozjedou do všech konců republiky, by bylo docela strategické. Na druhou stranu, komunisté měli možná malou podporu, jestli ale byla nějaká konzistentní sociální skupina, která je podporovala, tak to bylo zrovna vedení JZD. Co s tím.
Přiznám se, neodvážili jsme se do Paláce kultury napochodovat hlavním vchodem. Dostali jsme se ale dolů do garáží, kde jsme potkali řidiče autobusů, kteří delegáty sjezdu přivezli. Rádi si od nás vzali naše letáky psané strojem na průklepák, kterých jsme měli pro daný účel docela málo. Zjevně byli rádi, že budou mít doma co vyprávět.
Když se nic nedělo, seděli jsme v budově. Dívali jsme se na zakázané filmy na videu, pamatuji se na Skřivánky na niti. Četli jsme samizdatové návody, jak vzdorovat metodám výslechu StB. Seznamovali se se spolužačkami - ještě že na matfyzu byly i učitelské obory. Při všem tom napětí se vztahy dobře navazovali. Večer jsme chodili do centra Prahy na demonstrace. Spali jsme ve spacácích v posluchárnách. Já si zabral katedru, velký učitelský stůl.
V pondělí kolem půlnoci po Praze někdo vylepil nám nepřátelské letáky. "Studenti, vraťte se k učebnicím." Tištěné ofsetovou sazbou na krásný modrý papír větší gramáže, museli se krásně vylepovat. Neubránil jsem se určité profesionální závisti. Ve jménu svobody slova jsme je šli co nejrychleji strhat.
Letáková bitva trvala pár dnů. Všechny významné body v Praze byly posléze tak oblepené našimi letáky, že už záleželo i na obsahu, už nešlo jen o tu demonstraci odporu k režimu. Z Minolty nám přivezli zbrusu nové kopírky, vedení fakulty vydalo klíče od těch starých. Měli jsme i dost papíru. Bitva byla vyhraná.
Ve středu jsem byl vyslán do Vysočan, abych zjistil, co se to tam děje. Potkal jsem průvod dělníků z továren, kteří šli podpořit demonstraci na Václavák. Václavák praskal ve švech. Nebezpečí izolace bylo to tam.
Mimo Prahu to ale tak jednoznačné nebylo. Stávkovali prý snad studenti na všech vysokých školách, to by ale bylo málo. Bylo třeba revoluci provést i tam, kde žádné školy nebyly.
Ve čtvrtek jsme byli vysláni dělat revoluci na venkov. Venkovské oblasti byly rozděleny mezi jednotlivé fakulty, tam jsme si jednotlivé vesnice a města dál rozdělili mezi sebe. Já a mí tři spolužáci, jeden z nichž disponoval žigulíkem rodičů, jsme dostali přidělenu vesnici, snad někde na Kutnohorsku, už přesně nevím. Tak jsme naložili auto letáky a vyrazili.
Po cestě jsme ještě navštívili nějaké Občanské fórum. V podstatě jsme je hlavně zásobili letáky. K našemu hlavnímu cíli jsme se dotali někdy před polednem. Byla to velká středisková obec s několika tisíci obyvateli. V té vesnici jsme neznali absolutně nikoho.
Nejhorší na tom bylo, že jsem si v té chvíli uvědomoval absurditu toho úkolu. Jeďte do vesnice, kde nikoho neznáte, svrhněte lidi, kteří tam 40 let vládnou bez známek toho, že by to někomu vadilo, a vraťte se v 17:00 na demonstraci. To nejabsurdnější na tom je, že se nám to podařilo.
Byla to velikánská vesnice, s vlastním JZD a hospodou a kdo ví čím ještě. Nejdřív jsme ze zvyku polepili náves letáky - myslím, že naše technologie už byla na úrovni několika docela kvalitních A3 plakátků. Při tom jsme se bedlivě rozhlíželi, jestli neuvidíme nějaký ten rozzuřený dav s vidlemi. Taky pro to, že naše městské boty nebyly až tak optimální do traktory rozježděného bláta, a najít relativně schůdnou cestu od nástěnky ONV k autobusové zastávce chtělo přiměřenou dávku situačního přehledu a plánování.
Říkám to tady proto, že hodně lidí je přesvědčeno o tom, že revoluce byla dílem CIA a KGB. Vzhledem k našim bedlivým pozorováním mohu zcela zodpovědně prohlásit, že v naší vesnici se žádní agenti tajných služeb nevyskytovali. Leda že by byli neviditelní nebo zapadli do místího bláta až po hlavu, což ovšem nemohu zcela vyloučit.
Když jsme se zmocnili veřejného prostoru návse, logické pokračování byla návštěva místního pohostinství. Bylo poledne, hospoda byla plná obědvajících lidí, většinou asi zaměstnanců místního JZD. Hospodský ovšem projevil značný nesouhlas s tím, že by v jeho socialistickém podniku měla proběhnout revoluce. Ukecali jsme ho, že nám prodal pivo, řidičovi limonádu, ale byl nám vykázán prostor u dveří. A v žádném případě že nás nesmí vidět soudruh, co jí oběd v místnosti vzadu za rohem, to by byl strašný průser. Tak jsme tak postávali u vchodu celkem plné restarurace, srkali pivo a přemýšleli o dalším postupu.
Netrvalo dlouho a dali jsme se do hovoru s jedním zákazníkem, co zrovna dojedl oběd. Přidal se další, za chvíli stál kolem nás hlouček. Lidé už slyšeli, že se v Praze něco děje, že zbili nějaké studenty nebo co, všichni byli hladoví po informacích. Neměli jsme nacvičeny žádné plamenné projevy, žádná okázalá vystoupení. Prostě jsme jen mluvili o tom, co jsme viděli a zažili. Jako jediný z naší 4ky jsem byl na demonstraci 17. listopadu, tak jsem řekl něco o ní. Můj projev byl po formální stránce hrozný, samé zakoktání a blekotání. Všechny jsem přesvědčil, jak hrozné to je, že nás studenty bili do hlavy.
Myslím, že to nejpůsobivější bylo to, že jsme se komunistů vůbec nebáli. Bylo nám fuk, že nějaký soudruh je někde v zadní místnosti a nebo už nejspíš mezi naším publikem. Bez mikrosekundy zaváhání jsme prozradili, ze které fakulty jsme, a vůbec jsme se nebáli, že nás někdo práskne. Byli jsme prostě 4 normální čitelní devatenáctiletí kluci, 100% přesvědčení o tom, že komunisté jdou od válu. A tou odvahou i tím přesvědčením jsme je nakazili.
Když jsme odjížděli, pár místních připravovalo založení Občanského fóra. Dali jsme jim kontakty na ústředí a jeli do Prahy. Další osudy té vesnice bohužel neznám.
V režimu se začali objevovat viditelné trhliny. Sovětský velvyslanec prohlásil, že jejich armáda se nebude vměšovat. Televize začala vysílat i informace jako vypískání Miroslava Štěpána, vůdce konzervativní části KSČ a pražského komunistického bosse, když se snažil získat podporu dělníků v ČKD. Jiná část KSČ začala jednat s Havlem a našimi vůdci.
Na manifestacích a vůbec v centru Prahy v té době bylo pozoruhodné, jak mile se k sobě lidé chovali. Souvisí to jistě s tím, že během revoluce většina lidí někam zalezla a pokud možno ani nevycházela na ulici. Václavák tak byl plný sebevědomých idealistů ochotných riskovat pro svobodnou budoucnost národa. Věřili jsme, že tak to bude po revoluci pořád.
Netrvalo ani pár týdnů a začali se objevovat "doháněči". Zabít příšeru je mnohem těžší než kopnout do její mrtvoly. Proto musíte kopnout 100x a s mnohem větším zápalem, aby jste se vyrovnal tomu, kdo ji zprovodil ze světa, to dá rozum. Proto když bylo jasné, že je komunismus bezpečně pryč, začali se všude objevovat rozhodní antikomunisté. Bylo to trapné.
Revoluce zvítězila tak snadno a sametově proto, že se k ní přidala značná část establishmentu. De fakto se k ní přidal i parlament, což za komunismu byl jen nedůležitý relikt minulosti řízený politbyrem. Když se mu ale vzbouřil, byla to cenná pomoc, která umožnila velmi hladké předání moci.
Revoluce byla rozhodnutá během jednoho týdne. Ale až do konce roku jsme pro sichr drželi stávku. Ke konci už jsme většinou jen seděli na stávkovém výboru, povídali si nebo hráli Tetris. V televizi jsme koukali na záběry z revoluce v Rumunsku. Nikdy jsme nepochybovali o tom, že i když to komunisté měli prohrané v dlouhodobé perspektivě, pořád měli dostatek prostředků nadělat pár desítek tisíc mrtvol. Ale vidět něco takového na záběrech v televizi doopravdy se odehrát bylo přece jen docela působivé. Docela mě z toho mrazilo.
Na Štědrý den Suchý s Molavcovou obcházeli fakulty a dali všem studentům, co ještě drželi stávku, lístky na jejich představení. Bylo to milé. Jinak už na nás všichni zapomněli.
