Co z člověka udělá ideologie

Leckdo si láme hlavu, jak to, že se ve jménu tolerance a  demokracie společnost přestala být schopna racionálně diskutovat o svých problémech. Jak to, že na slovenského předsedu vlády Fica spáchal atentát zrovna zakládající člen hnutí Veřejnost proti násilí? Jako by hlásané ideály byly v přímém rozporu s realitou, že?

Mým dlouhodobým koníčkem je hloubat o působení ideologie na člověka. Konkrétně od té doby, co mě v první třídě na základní škole hodná soudružka učitelka Trojanová nadchla pro komunismus. Pamatuji si to jako dnes, jak jsem litoval ubohé děti v Západním Německu, kterým zlí kapitalisté vykořisťovali rodiče tak strašlivě, že ani neměli na hračky. Doma jsem si vystřihnul z papíru pěticípou hvězdu, červenou pastelkou jí vybarvil a pověsil nad postýlku. Trochu mě teda zarazilo, že maminka pláče. Tenkrát mi ještě nikdo neřekl, že jejího tatínka, mého dědečka, v roce 1950 popravili. Naštěstí moje komunistické období netrvalo déle než pár týdnů, takže jsem nestihl spáchat nic, čeho bych musel litovat. Navíc jsem se posléze naučil i užitečnou věc, že ničemu nepomůže, když budu bez rozmyslu všude opakovat slovíčka, kterými babička popisuje soudružku učitelku. Ale na druhou stranu z dnešního pohledu oceňuju i soudružku učitelku, že ze svého pohledu chtěla dítěti třídních nepřátel dát šanci na slušný život. Ideologie jsou prostě svinstvo.

Z historického hlediska je rozpor mezi deklarovanými ideály a skutečným jednáním stoupenců příslušné ideologie dost obvyklý. Humanističtí křesťané hlásající bratrskou lásku upalují čarodějnice. Adolf Hitler byl od klukovských let fanoušek Old Shatterhanda, Vinetoua a jejich multikulturnho bratrství, stejně tak jako velká část Němců té doby. Ještě měl na svém letním sídle sbírku děl Karla Maye, ale už posílal do koncentráků "rasově kontaminované" německé sociální demokraty. Poučný je i příběh šesti dětí nacistického ministra propagandy Goebbelse, které jejich matka Magda Goebbelsová, sama významná nacistka, v posledních dnech Třetí říše vlastnoručně zabila. I tam bychom marně hledali vysvětlení v deklarovaných hodnotách jejich rodičů.

Jaké motivace tedy vytváří ideologie? Každá ideologie pochopitelně pracuje s hodnotovými žebříčky, morálkou, přikázáními a podobnými součástkami lidského vědomí. Kdyby tento vliv byl jediný, tak by inkvizice milovala podezřelé z čarodějnictví jako sebe samé a logicky by je zahrnovala samou něhou. Hitler by v Německu asi nenašel volného náčelníka Apačů, ale bylo tam dost Židů, se kterými by mohl uzavírat pokrevní bratrství. Magda Goebbelsová by na konci války poslala své árijské děti do bezpečí. A atentátník na Fica by místo atentátu vyslechl jeho názory a podrobně a trpělivě vysvětlil, v čem se podle něho Fico mýlí. Ale k ničemu takovému nedošlo. Prostě ideologie na člověka působí nejen přes hodnotové žebříčky.

Existuje ještě další součástku lidského vědomí důležitá pro motivaci, a to naše představa o vztahu příčina a následek. Například když byli lidé přesvědčeni, že smrtelné a kruté nemoci jsou způsobeny čarodějnicemi, tak je násilí vůči nim vlastně sebeobrana, humanismus nehumanismus. A protože je velký problém nějakou čarodějnici najít a věrohodně usvědčit, je potřeba nějakou tu nejpodezřelejší popravit tak krutě, aby si to ty ostatní radši rozmyslely. To je přece zdravý rozum a kdo je proti, je buďto hloupý nebo očarovaný. Vytvořením imaginárního pocitu ohrožení přeprogramováním kauzální atribuce může ideologie přimět toho největšího humanistu k těm nejhorším krutostem

Násilí jako to na domnělých čarodějnicích ovšem ještě vůbec není to nejhorší, co člověku může ideologie způsobit. Epidemie totiž tak jako tak časem odezní a upálení pár nevinných osob na ní nemá vliv. Opravdový průšvih nastane, když mylná kauzální atribuce vede ke zpětnovazební smyčce.

Například v jednom románu Terryho Pratchetta vystupuje šílený král Felmet, který se snaží smýt krev ze svých rukou drátěným kartáčem. Hodnotový žebříček, že by vládce neměl mít na svých rukou krev, je samozřejmě v pořádku. Sympatické je na králi Felmetovi i to, že nelituje osobní bolesti, aby tohoto ideálu dosáhl. A jistě je obdivuhodné, že se nenechá jen tak odradit neúspěchem. Jenže jak si každý příčetný člověk dokáže snadno představit, nevychází mu to a nevychází. Jeho ruce "nedokážou pochopit ušlechtilost králových myšlenek" a čím víc se král snaží, tím je to horší. Díky pomatené představě o tom, co je příčina a následek, se dostává do spirály stále víc a víc krvavých rukou. Prostě a jednoduše má v hlavě o kolečko víc, které ho nutí dělat totálně nepříčetné věci.

Nejhorší možná situace je, když dojde ke kombinaci obou těchto ideologických prvků. Když se imaginární pocit ohrožení stane součástí zpětnovazební smyčky. Když pomatená ideologie strhává člověka do spirály stále hlubšího stihomamu. Prostě když to kolečko navíc je paranoidní. To pak logicky a zákonitě dochází k věcem, že ve srovnání s tím jsou šílený král Felmet nebo Svatá inkvizice jen lehce svérázní pánové.

Zmíněný román Vinetou a májovky vůbec mají v sobě ukryté právě jedno takové paranoidní kolečko navíc. Zdánlivě hlásají samou toleranci a mírumilovnost. Vždyť jsou samé přátelství mezi lidmi odlišných ras, náboženství a nedejbože i s jedním anglickým lordem, což je samozřejmě moc pěkné. Ale kdo tam dostává pěkně naloženo, to jsou lidé odlišující se svými obavami. Taková osoba může být jen ten největší padouch, podlý, zbabělý a nenávistný alkoholik Rattler.

Obavy z odlišných obav samozřejmě mají určitý reálný základ. Pokud někdo vidí svět natolik odlišně, že se liší obavami, může snadno dojít k nedorozumění. Reakce druhého člověka, z jeho pohledu obranná, nás může snadno zaskočit. Vznikají bezpečnostní dilema. Kde je tedy v pohledu na svět, který nám zprostředkoval Karel May, nějaká imaginární kauzalita? Je k Vinetouovi nějaká alternativa?

Kniha džunglí od Rudyarda Kiplinga téma rozdílných obav rozebírá nápadně jinak než Karel May. Tato kniha vyšla v roce 1893, jen 3 roky po Vinetouovi, a je i pro stejnou věkovou kategorii. Liší se především tím, že z jejích čtenářů se v dospělosti nestávají masoví vrazi v takové míře jako z čtenářů májovek.

Kiplingův hrdina Mauglí byl třeba jednou hozen do jámy plné jedovatých hadů. Samozřejmě že se bál, že ho jedovatí hadi uštknou, vždyť ho tam zlí opičáci hodili, aby se ho zbavili. Ale také chápal, že jedovatí hadi uštknou, protože se bojí, že na ně někdo šlápne. A tak zachoval chladnou hlavu a prostě se s nimi domluvil, že nebude nikam šlapat, sedne si na kámen a v klidu počká na své kamarády. A tak díky diplomacii založené na vzájemném respektu všichni žili a nechali žít šťastně a spokojeně až do dnes (kromě těch opičáků, posléze). To je evidentně zcela jiná dekonstrukce té situace než u Karla Maye.

Je naprosto běžná věc, že se lidé liší ve svých obavách. Liší se v tom děti od dospívajících i ti od dospělých a ti zase od starých lidí. Ovlivňuje to typ profese, náboženství, spousta dalších životních zkušeností. Je to ovšem maskováno tím, že lidé o svých obavách často neradi mluví. Často něčí obavy vyplují na povrch až v nějaké krizové situaci, což může přispět k roztáčení spirály strachu u lidí, kteří něco takového nedokážou tolerovat, to ano. Ale dokázat za pomoci elementární diplomacie vyjít s takto odlišnými lidmi je klíčová sociální dovednost. Pokud nějaká ideologie takovou dovednost zakáže nebo nějak zatemní, je to velký průšvih.

Je vlastně naprosto logické a zákonité, co pohled na svět zachycený v májovkách provedl před sto lety s Němci. Z historické perspektivy je zcela jasná časová řada narůstající motivace k agresi. Nejdřív jen rozbíjeli výlohy lidem, co je dlouhodobě štvali. Pak je umlčeli, pak zavřeli do koncentráků, pak začali zabíjet. Pak se pustili do úplně cizích lidí v cizích zemích. Pak posílali své 15leté děti bez pořádné výzbroje a výcviku na nesmyslnou smrt v posledním odporu. A nakonec nejsilnější motivace k agresi, jakou si může člověk představit - matka vraždí vlastní děti. A z pohledu samotných nacistů byla motivací obrana - před židobolševickým spiknutím, před hrozným osudem "života ve světě, který nepochopil ušlechtilost vůdcovy ideologie".

Současní "liberálové" a "árijci" z doby před sto lety se ve spoustě věcí liší. Dnes už se nenosí úzký knírek. Před sto lety lidé své motivace racionalizovali mainstreamovým vědeckým názorem, což v té době zahrnovalo rasizmus, dnes je to mainstreamový vědecký názor zahrnující neomarxistická klišé. Hitlerova generace vyrostla v zákopech Světové války, kde se protivníci plynovali po milionech, kdežto současní vládci jsou dědici vyhazování z práce kvůli nesprávným názorům. Historie se nikdy nemůže opakovat přesně stejně.

Obě ideologie ovšem sdílí to nejhorší, co jde - netoleranci a nerespektování cizích obav. Považoval bych za nošení dříví do lesa vysvětlovat tu ideologii liberalismu. Každý z nás jistě slyšel 100x, jak nás liberálové ochrání před projevy nenávisti, netolerance a ruso-konzervativno-maďaro-slováko-trumpo-a-kdoví-ještě-jakým spiknutím. Jejich obraz nepřítele je k nerozeznání od iracionálně xenofobního primitiva Rattlera z Vinetoua. Na úrovni lidské motivace obě ideologie fungují velmi podobně. To samé paranoidní kolečko navíc.

Vlak naší kultury vjíždí na tu samou kolej jako před sto lety. Ve vagonech je wifi a klimoška, ale jede do té samé stanice co posledně. Jen už to dnes víme, kam ta kolej vede.

Takže kdo se nenaučí respektovat druhé i s jejich obavami, skončí tak, že bude svým vlastním dětem cpát do pusinky ampuli s kyanidem jako Magda Goebbelsová!

Jak se jistím proti nestabilitě dodávek elektřiny

Být prepper je dneska docela in. Takže jsem oprášil trochu svých znalostí fyziky a vzpomínek na povodně 2002, kdy několik dní nešla elektřina. Vymyslel jsem opatření, které nestojí prakticky nic, ale v případě delšího výpadku elektřiny vám ušetří starosti: dát do mrazáku petláhve se slanou vodou.

Jak to funguje:

1. Do 1.5-litrové petláhve nasypeme 105 gramů kuchyňské soli odvážené na kuchyňské váze. Láhev doplníme vodou z kohoutku. Teplota tání při této koncentraci je cca -5C. Láhev dáme do mrazáku, kde voda zmrzne. Čím víc takových láhví, tím lépe.
2. Přijde apokalypsa a vypnou proud. Po cca jednom dni všem ve vašem okolí rozmrznou mrazáky. Nastává fáze všeobecné žranice, kdy vám všichni vnucují nějaké jídlo. Kritická je pochopitelně možnost ho tepelně upravit bez elektrické energie. Centrem společenského života se stávají ti, kdo mají kamna na dřevo, zahradní gril nebo alespoň ohniště, v lepším případě i kamarádi v sousední čtvrti, kde proud nevypnuli.
3. V mrazáku vybaveném lahvemi se slanou vodou je teď -5C. Slaný led totiž pomalu odtává a tím chladí na tuto teplotu. Zbývající dobu tohoto náhradního chlazení lze odhadnout, když se podíváme, kolik je v petláhvi ještě ledu a kolik je už voda. To je také docela důležité k tomu, aby si člověk mohl v klidu užít fázi všeobecné žranice. Ale každé nakouknutí do mrazáku sníží výdrž cca o 15 minut, takže nepřehánět.
   
4. V závislosti na počtu lahví mrazák rozmrzne o pár dní později. V té době už vám nikdo jídlo vnucovat nebude. Naopak ten nedojedený balíček rybích prstů, kus kapra z minulých Vánoc i načaté balení mražené zeleniny ve vašem mrazáku může mít cenu zlata.

 

Proč -5C? Při vyšší teplotě už není jídlo tak dobře uchované, naopak při větším mrazu jsou větší ztráty a mrazák tak rozmrzne dřív. Pokud považujete za své šťastné číslo něco jiného, tabulka je zde.

Ještě jednou o Ukrajině

Každý už toho o válce na Ukrajině přečetl a shlédl až dost. Následující video se však přece jen vymyká kvalitou dost na to, abych si ho sem uložil. Tak rychle než to smažou ;-)

Volte Štěňátka a koťátka

Upozornění: autor neodpovídá za škody způsobené neschopností čtenáře rozpoznat sarkasmus.

Chtěl bych vás seznámit s projektem nové politické strany Štěňátka a koťátka. Program: nejčistčí a nejupřímnější dobro. Ve srovnání s tímto programem jsou i ty nejsluníčkovatější dosud existující strany úplní břídilové, co?

Zárukou úspěchu je také název strany. Na všech sociálních sítích jsou štěnátka a koťátka více v kurzu než politici, a to i starostové, jinak ta nejpopulárnější odrůda politika. Navíc to je mnohem světáčtější než piráti, protože třeba ve Švýcarsku, Mongolsku nebo Paraguayi nikdy žádní piráti nebyli, kdežto koťátka nebo štěnátka jsou všude. Pro voliče sluníčkových stran to bude neodolatelné.

Propagace takové strany samozřejmě bude něco stát. Nikdo není tak naivní, aby si myslel, že dobrá myšlenka si dělá reklamu sama. Kde tedy vzít peníze?

Tady je potřeba si uvědomit, že potenciál pražského Dopravního podniku ještě nebyl plně využit. Jen si představte ten vlak metra, jak s hučením zajíždí do tunelu. Všiml by si někdo, kdyby na druhé straně tu a tam některý nevyjel, co myslíte? Při tom v Islámském státě a řadě dalších zemí světa pořád existuje poptávka po sexuálních otrokyních i eunuších. A k zvážení je i poptávka po dárcích orgánů. S takovými příjmy nebude problém si zaplatit image lidumilů.

Prosperita výše uvedeného podnikatelského záměru by teoreticky mohla být narušena nejrůznějšími xenofoby, transfoby a sobeckými populisty. Takže kromě kontroly nad DPP je klíčové mít také Ministerstvo vnitra, policii, nějakou tu tajnou službu. To je ale normální část politického procesu.

Samozřejmě je otázka, jestli uvedená strategie už dávno není v provozu. Současná konfigurace politických funkcí by tomu nasvědčovala. Nicméně na tom vlastně vůbec nezáleží. Jméno Štěňátka a koťátka je o tolik líbivější než Piráti a starostové, že by nebyl problém přetáhnout voliče a tím i byznis.

Vítězství nejčistčího a nejupřímnějšího dobra tak nic nestojí v cestě.

Hrdličče

 Málokdo ví, že jsem velký přívrženec zemědělství. V truhlíku za oknem už nekolik let pěstuji rajčata a další potraviny. Letos se mi podařilo vypěstovat i hrdličku.

Naděje pro Ukrajinu?

Situace Ukrajiny není růžová. Desítky milionů vzdělaných a pracovitých lidí živoří v ekonomicky i jinak rozvrácené zemi a jejich podstatná část radši začíná od píky někde v zahraničí. Těžko se při tom pomyšlení ubránit smutku. Přiznám se ale, že se při sledování situace kolem Ukrajiny v koutku mé duše probouzí i potěšení starého šachisty při pohledu na důmyslně rozehranou partii. Fascinuje mě sledovat varianty promyšlené na několik tahů dopředu, odhadovat plány a úmysly. Koneckonců, situace Ukrajiny je tak špatná, že pomineme-li nepravděpodobnou možnost otevřené války, vývoj se může obrátit jen k lepšímu.

Pro pochopení vývoje na Ukrajiny je důležité naslouchat hlasům  z USA. Výstižné shrnutí cílů americké politiky na Ukrajině poskytla světu v roce 2014 tehdejší ministryně zahraničí USA Viktorie Nulandová. V odposlechnutém rozhovoru s velvyslancem USA na Ukrajině Pyattem tenkrát definovala strategický cíl USA jasně a výstižně. Cituji: "Fuck the EU".

Ne, kavárno, "fuck" neznamená v angličtině kočička.

Mimochodem rozhovor je zajímavý i z toho důvodu, že ukazuje, proč vlastně je pro pochopení situace na Ukrajině tak důležité znát záměry USA. Ten Jaceňuk, kterého tam Nulandová vybrala, pak doopravdy po majdanu na Ukrajině vládnul. A to je docela důležité, kdo volí vládu.

A že ta naše vláda cítí s ukrajinskými loutkami USA takovou sounáležitost, co?

Proč a jak chce USA s EU "vyjebat"? Ve hře je totiž hegemonie USA. Tu může narušit jen velmoc bez fatální slabiny. Ale Rusko není velmoc ani počtem obyvatel, ani ekonomickou silou. Čína i EU zase mají velkou slabinu - nedostatek energetických surovin. Strategický cíl USA je tedy zabránit alianci EU+Rusko a zároveň Čína+Rusko.

Ukrajinský majdan dovolil USA rozeštvat EU a Rusko. Příjemný bonus byla i ta ruka na kohoutku plynu pro Evropu. Jenže strategický cíl USA splněn není - hlavní důsledek byl vehnání Ruska do aliance s Čínou. Na ukrajinské krizi vydělávají nakonec především Číňané, hlavní protivník USA.

Navíc z taktického hlediska USA riskují, že se bude na Ukrajině opakovat kolaps loutkového státu v Afghánistánu. Krach pyramidy lží o Afghánistánu docela narušil kredibilitu USA a nevyhnutelně se to časem zopakuje i na Ukrajině. Ukrajina je tak pro USA přítěž. Takže jak strategické, tak taktické důvody velí Ukrajinu pustit, jakkoliv to může být pro USA z krátkodobého hlediska bolestné.

Pozitivum pro USA je, že prezident Biden se v ukrajinské problematice skvěle orientuje. A tak slíbil, že v ani případě ruské invaze USA vojensky nezasáhne, nějaký menší vpádeček, no tak to není ani na sankcičku. Prostě už za ukrajinským režimem nestojí a zakopává se až někde na Slovensku.

Největším překvapením je ovšem posun ve vztazích USA-Německo. Fakt jsem valil oči na tiskovku Bidena a Scholze, na které Biden vystupoval v roli evropského císaře, který ukončí plynovod Nord Stream 2 bez ohledu na to, že je pod německou kontrolou. Vidím v tom nevětší posun za posledních 30 let.

Strategický cíl EU je být geopoliticky relevantní alespoň do takové míry, aby evropské firmy nemohly být vytlačovány z trhu mocenskými prostředky. Tedy nedostat se do pozice Německa po Versailleském uspořádání. EU mívala i jiné cíle. Ale už dávno zabalila "Lisabonsou strategii", jejíž cílem byla technologická vyspělost, stejně jako "Pakt stability", jehož cílem bylo mezinárodně důvěryhodné EURo. Zbývala už jen ta geopolitická relevance. Poslední smysl existence EU se tedy ruší?

Západ Evropy teď připomíná víc mileniální kult než racionálního stratéga. Média jsou plné panických předpovědi valících se ruských tanků končících svět tak, jak ho známe. Nejdřív to mělo být do konce ledna, teď prý zase tuto ve středu. Jó chlápek jako Putin, ten má plný diář, holenkové, o co, že mu do toho něco vleze i ve středu. Ale bez legrace - podle nereprezentivního vzorku lidí, se kterými jsem o tom mluvil, tahle psychóza své oběti může docela deprimovat.

Ukrajinskému režimu teď ovšem reálně hrozí jiný problém. Oligarchie je vždycky náchylná k vojenskému puči - oligarchové, co to přepísknou se ždímáním země, se totiž neobejdou bez schopného represivního aparátu, jenže represivní aparát se náramně obejde bez nenáviděných oligarchů. A navíc ukrajinskému režimu právě s hysterickým řevem "Spas se kdo můžeš, Rusové jdou!" vzal roha jeho zahraniční sponzor. Jak se teď ukrajinskému režimu asi povede, co?

Největší starosti má teď Putin. Všechny strategické cíle Ruska jsou splněny - má odběratele plynu a dodavatele zboží, který je spolehlivější než stádo lumíků. Stačilo se párkrát projet tankem a američtí vojáci prchli tolik tisíc kilometrů, že Ukrajina prostě nemá jinou možnost, než přilézt ke křížku. Důvěra mezi EU a USA je narušená. Břidličný plyn, kterým EU nahrazuje plyn ruský, je taková ekologická prasárna, že i na Sibiři bude za chvíli útulné teploučko. Putin se teď musí škrábat na hlavě, co ještě víc by si mohl přát.

Já osobně přeju ukrajinským přátelům, ať to s jejich zemí dopadne co nejlépe. A tady u nás sledujte helikoptéry letící z východu - mohou z nich padat balíky hotovosti ještě i po cestě.

Největší dezinformace

Varování ministerstva pravdy: autor vysoce překračuje normy pro bojovníka proti dezinformacím: dokončená VŠ, osobní zkušenost s tématem atd.

Abych lépe zapadl do roku 2021, rozhodl jsem se také odhalit nějakou tu dezinformaci. Začnu hned tou nejzávažnější, která zjevně obalamutila největší množství lidí k nejhloupějším rozhodnutím: EU není žádná demokracie. A jestli to někdo říká, nemluví pravdu.

Bohužel neexistuje nějaká obecně uznávaná definice demokracie. Masaryk říkal, že "Demokracie je diskuse" - to by mu dnes u žádného bojovníka proti fake news neprošlo. Pro účely této úvahy za charakteristický rys demokratického státu považuju dělení moci na výkonnou, soudní a zákonodárnou tak, že výkonná moc má jen takové pravomoci, které jí jsou svěřeny na základě konsensu těch ovládaných. Ať definice, nebo jen nutná podmínka, podstatné je, že není splněna.

O tzv. "demokratickém deficitu" EU se mluví od konce 70. let. Je to ale bohužel eufemismus, který nevystihuje pomalý rozklad demokratických očekávání, které nejsou podepřeny fungujícími mechanismy a institucemi. Pouhé demokratické tradice nedokážou omezit mocichtivost, která se řídí svými vlastními zákonitosmi. A tak se EU čím dál víc přibližuje totalitě.

Častý argument na podporu demokratičnosti EU je, že tam přece je svobodně zvolený Evropský parlament. To ale nic neznamená. Vzpomeňme na volbu Zlatého slavíka za Husáka - tam se také volilo relativně svobodně. Dobře, vyslovené rebely jako Nohavica na kandidátní listinu nedali, ale pořád jste to mohli hodit řadě fajn osobností. A stejně jako dnes, i za totality jste se mohli krásně pohádat s kamarádem, jakého idiota se chystá volit. To ale vůbec neznamená, že to byla demokracie. Jednoduše proto, že zvolený Zlatý slavík neměl pravomoce ohlídat exekutivu. Stejně jako Evropský parlament, až na to, že ti lidé neumějí zpívat.

Kromě Evropského parlamentu existuje ovšem ještě Rada EU. A to je doopravdy významný orgán, který zarazil například uprchlické kvóty. Jedině díky Radě EU je nad bruselskými úředníky nějaká zpětná vazba, takže se EU stále ještě obtěžuje posílat část peněz z rozpočtu někam do těch otravných členských států, místo aby budovala stometrovou zlatou sochu Karla Marxe, jak s Adamem Smithem počínají evropské hodnoty. Ale Rada EU také není funkční demokratický orgán.

Rada EU je experimentální kříženec výkonné a zákonodárné moci. V rámci EU je to zákonodárný orgán, ale je tvořen exekutivami jednotlivých členských států, v zásadních otázkách předsedy vlád. A tenhle experiment se vůbec neosvědčil. Ve fungující demokracii musí nutně mít zákonodárná moc nezávislost na moci výkonné tak, aby jejich rozhodnutí nemohla ovlivnit - poslanci mají různé imunity atd. Pokud se poslanec nebo jakýkoliv člen zákonodárného orgánu při hlasování bojí, aby si na něj exekutiva za jeho hlasování nedošlápla, tak je to pro demokracii ohromný problém. A přesně k takovému systémovému selhání dochází.

Během současné volební kampaně do českého parlamentu je zjevné, že se Brusel snaží zasáhnout do voleb. Všechna ta vítaní "premiéra Bartoše" v Bruselu nebo předvolební hrozba stopkou dotací je snaha bruselských úředníků zasolit rebelovi Babišovi, a při tom ve prospěch stran, které slibují oslabení českých pravomocí v Radě. Příklady jasných a drastických překročení demokratických principů posbírané jen za posledních pár dnů.

Názorný příklad: představte si, že by ministerstvo dopravy hrozilo, že ve kterém volebním obvodu nevyhraje Strana úředníků, tam že už nepovede silnice. A nikdo by ani nesměl pomyslet na to, že si na příslušné úředníky kvůli tomuto porušení principů demokracie došlápne. To vůbec není nějaké právní hnidopišství. To je kolaps demokracie.

Podle předvolebních průzkumů se kolem poloviny voliču chystá volit Pětikoalici. Její hlavní teze je, že EU je demokracie. Je skutečně k neuvěření, že tolik lidí může naletět tak jasné dezinformaci.