Leckdo si láme hlavu, jak to, že se ve jménu tolerance a demokracie společnost přestala být schopna racionálně diskutovat o svých problémech. Jak to, že na slovenského předsedu vlády Fica spáchal atentát zrovna zakládající člen hnutí Veřejnost proti násilí? Jako by hlásané ideály byly v přímém rozporu s realitou, že?
Mým dlouhodobým koníčkem je hloubat o působení ideologie na člověka. Konkrétně od té doby, co mě v první třídě na základní škole hodná soudružka učitelka Trojanová nadchla pro komunismus. Pamatuji si to jako dnes, jak jsem litoval ubohé děti v Západním Německu, kterým zlí kapitalisté vykořisťovali rodiče tak strašlivě, že ani neměli na hračky. Doma jsem si vystřihnul z papíru pěticípou hvězdu, červenou pastelkou jí vybarvil a pověsil nad postýlku. Trochu mě teda zarazilo, že maminka pláče. Tenkrát mi ještě nikdo neřekl, že jejího tatínka, mého dědečka, v roce 1950 popravili. Naštěstí moje komunistické období netrvalo déle než pár týdnů, takže jsem nestihl spáchat nic, čeho bych musel litovat. Navíc jsem se posléze naučil i užitečnou věc, že ničemu nepomůže, když budu bez rozmyslu všude opakovat slovíčka, kterými babička popisuje soudružku učitelku. Ale na druhou stranu z dnešního pohledu oceňuju i soudružku učitelku, že ze svého pohledu chtěla dítěti třídních nepřátel dát šanci na slušný život. Ideologie jsou prostě svinstvo.
Z historického hlediska je rozpor mezi deklarovanými ideály a skutečným jednáním stoupenců příslušné ideologie dost obvyklý. Humanističtí křesťané hlásající bratrskou lásku upalují čarodějnice. Adolf Hitler byl od klukovských let fanoušek Old Shatterhanda, Vinetoua a jejich multikulturnho bratrství, stejně tak jako velká část Němců té doby. Ještě měl na svém letním sídle sbírku děl Karla Maye, ale už posílal do koncentráků "rasově kontaminované" německé sociální demokraty. Poučný je i příběh šesti dětí nacistického ministra propagandy Goebbelse, které jejich matka Magda Goebbelsová, sama významná nacistka, v posledních dnech Třetí říše vlastnoručně zabila. I tam bychom marně hledali vysvětlení v deklarovaných hodnotách jejich rodičů.
Jaké motivace tedy vytváří ideologie? Každá ideologie pochopitelně pracuje s hodnotovými žebříčky, morálkou, přikázáními a podobnými součástkami lidského vědomí. Kdyby tento vliv byl jediný, tak by inkvizice milovala podezřelé z čarodějnictví jako sebe samé a logicky by je zahrnovala samou něhou. Hitler by v Německu asi nenašel volného náčelníka Apačů, ale bylo tam dost Židů, se kterými by mohl uzavírat pokrevní bratrství. Magda Goebbelsová by na konci války poslala své árijské děti do bezpečí. A atentátník na Fica by místo atentátu vyslechl jeho názory a podrobně a trpělivě vysvětlil, v čem se podle něho Fico mýlí. Ale k ničemu takovému nedošlo. Prostě ideologie na člověka působí nejen přes hodnotové žebříčky.
Existuje ještě další součástku lidského vědomí důležitá pro motivaci, a to naše představa o vztahu příčina a následek. Například když byli lidé přesvědčeni, že smrtelné a kruté nemoci jsou způsobeny čarodějnicemi, tak je násilí vůči nim vlastně sebeobrana, humanismus nehumanismus. A protože je velký problém nějakou čarodějnici najít a věrohodně usvědčit, je potřeba nějakou tu nejpodezřelejší popravit tak krutě, aby si to ty ostatní radši rozmyslely. To je přece zdravý rozum a kdo je proti, je buďto hloupý nebo očarovaný. Vytvořením imaginárního pocitu ohrožení přeprogramováním kauzální atribuce může ideologie přimět toho největšího humanistu k těm nejhorším krutostem
Násilí jako to na domnělých čarodějnicích ovšem ještě vůbec není to nejhorší, co člověku může ideologie způsobit. Epidemie totiž tak jako tak časem odezní a upálení pár nevinných osob na ní nemá vliv. Opravdový průšvih nastane, když mylná kauzální atribuce vede ke zpětnovazební smyčce.
Například v jednom románu Terryho Pratchetta vystupuje šílený král Felmet, který se snaží smýt krev ze svých rukou drátěným kartáčem. Hodnotový žebříček, že by vládce neměl mít na svých rukou krev, je samozřejmě v pořádku. Sympatické je na králi Felmetovi i to, že nelituje osobní bolesti, aby tohoto ideálu dosáhl. A jistě je obdivuhodné, že se nenechá jen tak odradit neúspěchem. Jenže jak si každý příčetný člověk dokáže snadno představit, nevychází mu to a nevychází. Jeho ruce "nedokážou pochopit ušlechtilost králových myšlenek" a čím víc se král snaží, tím je to horší. Díky pomatené představě o tom, co je příčina a následek, se dostává do spirály stále víc a víc krvavých rukou. Prostě a jednoduše má v hlavě o kolečko víc, které ho nutí dělat totálně nepříčetné věci.
Nejhorší možná situace je, když dojde ke kombinaci obou těchto ideologických prvků. Když se imaginární pocit ohrožení stane součástí zpětnovazební smyčky. Když pomatená ideologie strhává člověka do spirály stále hlubšího stihomamu. Prostě když to kolečko navíc je paranoidní. To pak logicky a zákonitě dochází k věcem, že ve srovnání s tím jsou šílený král Felmet nebo Svatá inkvizice jen lehce svérázní pánové.
Zmíněný román Vinetou a májovky vůbec mají v sobě ukryté právě jedno takové paranoidní kolečko navíc. Zdánlivě hlásají samou toleranci a mírumilovnost. Vždyť jsou samé přátelství mezi lidmi odlišných ras, náboženství a nedejbože i s jedním anglickým lordem, což je samozřejmě moc pěkné. Ale kdo tam dostává pěkně naloženo, to jsou lidé odlišující se svými obavami. Taková osoba může být jen ten největší padouch, podlý, zbabělý a nenávistný alkoholik Rattler.
Obavy z odlišných obav samozřejmě mají určitý reálný základ. Pokud někdo vidí svět natolik odlišně, že se liší obavami, může snadno dojít k nedorozumění. Reakce druhého člověka, z jeho pohledu obranná, nás může snadno zaskočit. Vznikají bezpečnostní dilema. Kde je tedy v pohledu na svět, který nám zprostředkoval Karel May, nějaká imaginární kauzalita? Je k Vinetouovi nějaká alternativa?
Kniha džunglí od Rudyarda Kiplinga téma rozdílných obav rozebírá nápadně jinak než Karel May. Tato kniha vyšla v roce 1893, jen 3 roky po Vinetouovi, a je i pro stejnou věkovou kategorii. Liší se především tím, že z jejích čtenářů se v dospělosti nestávají masoví vrazi v takové míře jako z čtenářů májovek.
Kiplingův hrdina Mauglí byl třeba jednou hozen do jámy plné jedovatých hadů. Samozřejmě že se bál, že ho jedovatí hadi uštknou, vždyť ho tam zlí opičáci hodili, aby se ho zbavili. Ale také chápal, že jedovatí hadi uštknou, protože se bojí, že na ně někdo šlápne. A tak zachoval chladnou hlavu a prostě se s nimi domluvil, že nebude nikam šlapat, sedne si na kámen a v klidu počká na své kamarády. A tak díky diplomacii založené na vzájemném respektu všichni žili a nechali žít šťastně a spokojeně až do dnes (kromě těch opičáků, posléze). To je evidentně zcela jiná dekonstrukce té situace než u Karla Maye.
Je naprosto běžná věc, že se lidé liší ve svých obavách. Liší se v tom děti od dospívajících i ti od dospělých a ti zase od starých lidí. Ovlivňuje to typ profese, náboženství, spousta dalších životních zkušeností. Je to ovšem maskováno tím, že lidé o svých obavách často neradi mluví. Často něčí obavy vyplují na povrch až v nějaké krizové situaci, což může přispět k roztáčení spirály strachu u lidí, kteří něco takového nedokážou tolerovat, to ano. Ale dokázat za pomoci elementární diplomacie vyjít s takto odlišnými lidmi je klíčová sociální dovednost. Pokud nějaká ideologie takovou dovednost zakáže nebo nějak zatemní, je to velký průšvih.
Je vlastně naprosto logické a zákonité, co pohled na svět zachycený v májovkách provedl před sto lety s Němci. Z historické perspektivy je zcela jasná časová řada narůstající motivace k agresi.
Nejdřív jen rozbíjeli výlohy lidem, co je dlouhodobě štvali. Pak je
umlčeli, pak zavřeli do koncentráků, pak začali zabíjet. Pak se pustili
do úplně cizích lidí v cizích zemích. Pak posílali své 15leté děti bez pořádné výzbroje a výcviku na
nesmyslnou smrt v posledním odporu. A nakonec nejsilnější motivace k agresi, jakou
si může člověk představit - matka vraždí vlastní děti. A z pohledu samotných nacistů byla motivací obrana - před židobolševickým spiknutím, před hrozným osudem "života ve světě, který nepochopil ušlechtilost vůdcovy ideologie".
Současní "liberálové" a "árijci" z doby před sto lety se ve spoustě věcí liší. Dnes už se nenosí úzký knírek. Před sto lety lidé své motivace racionalizovali mainstreamovým vědeckým názorem, což v té době zahrnovalo rasizmus, dnes je to mainstreamový vědecký názor zahrnující neomarxistická klišé. Hitlerova generace vyrostla v zákopech Světové války, kde se protivníci plynovali po milionech, kdežto současní vládci jsou dědici vyhazování z práce kvůli nesprávným názorům. Historie se nikdy nemůže opakovat přesně stejně.
Obě ideologie ovšem sdílí to nejhorší, co jde - netoleranci a nerespektování cizích obav. Považoval bych za nošení dříví do lesa vysvětlovat tu ideologii liberalismu. Každý z nás jistě slyšel 100x, jak nás liberálové ochrání před projevy nenávisti, netolerance a ruso-konzervativno-maďaro-slováko-trumpo-a-kdoví-ještě-jakým spiknutím. Jejich obraz nepřítele je k nerozeznání od iracionálně xenofobního primitiva Rattlera z Vinetoua. Na úrovni lidské motivace obě ideologie fungují velmi podobně. To samé paranoidní kolečko navíc.
Vlak naší kultury vjíždí na tu samou kolej jako před sto lety. Ve vagonech je wifi a klimoška, ale jede do té samé stanice co posledně. Jen už to dnes víme, kam ta kolej vede.
Takže kdo se nenaučí respektovat druhé i s jejich obavami, skončí tak, že bude svým vlastním dětem cpát do pusinky ampuli s kyanidem jako Magda Goebbelsová!
