Obvyklé vysvětlení spočívá v tom, že náš svět se liší od přirozeného prostředí člověka. Lidské instinkty jsou optimalizovány na styl života lovců a sběračů. V našem světě je jiná očekávaná délka života, jiná délka vzdělávání, atd. atd. Pohlavní "hormony" se tak probudí ve špatnou chvíli. Tato informace je rodičům zprostředkována kulturou, která se vyvíjí mnohem rychleji než instinkty a je tedy adaptovaná na moderní dobu. Rodiče tak mohou učinit lepší rozhodnutí než děti.
Toto vysvětlení není dostatečné. Prudérnost existuje i u lovců a sběračů nedotčených civilizací, viz např. [E. Biocca, Sama mezi Indiány]. Zábrany vysvětlovat vlastním dětem sex jsou překvapivě silné a hluboce emotivní i u člověka, který po racionální stránce nijak prudérní není. Kde se to tedy v člověku bere?
Jednoduchý příklad
O co vlastně při tom rozmnožování jde? Vzhledem k vší té prudérnosti nejdřív jednoduchý příklad, na kterém vše bude jasné a zřejmé.
Pilné včelky létají z květu na květ a sbírají sladké šťávy, které pak nosí domů do úlu. Proč to dělají? No to je přece úplně jednoduše jasné. Drtivou většinu této potravy použijí na krmení svých mladších sester.
U blanokřídlého hmyzu (včely, mravenci, vosy atd.) se totiž z neoplozených vajíček vylíhnou haplodní samečci - trubci, kdežto z těch oplozených vajíček diploidní samičky. Dvě sestry tedy sdílí 2/3 svých genů, kdežto matka a dcera jen 1/2. Nejvýhodnější rozmnožovací strategií pro včelu je tedy investovat svoji pracovní sílu do produkce svých sester. To tedy dělají [E. O. Wilson, Cesta k mravencům].
Jak je to u člověka?
U člověka je rozmnožování mnohem složitější. Má totiž na výběr dvě stejně výnosné rozmnožovací strategie - starat se o své mladší sourozence, jako to dělají včely, a nebo o vlastní potomstvo. Polovina jeho genů je reprodukovaná v obou alternativách.
Tady se objevuje komplikace. Tyto rozmnožovací strategie nejsou stejně výhodné z hlediska okolí daného jedince. Pro příbuzné je výhodnější strategie sourozenecká, pro nepříbuzné společné potomstvo.
Často se tak v lidské společnosti setkáváme s tím, že potenciální spolurodič manipuluje jedince směrem k aktivitám spojeným s plozením potomků, především tzv. sex. Tato manipulace je příslovečná svou vynalézavostí a sofistikovaností.
Analogicky rodiče či další příbuzní zase rádi jedince manipulují směrem k péči o mladší sourozence. Vnouče by znamenalo reprodukci pouhé 1/4 genů. Je lepší svého potomka udržet doma, dokud to jde. Proto existuje pud prudérnosti, tzn. pud bránit svým dětem mít děti.
Zde je třeba si uvědomit fungování lidské motivace. Existují proximátní a ultimátní cíle chování. Proximátní cíl je to, o co člověk usiluje, typicky nějaká forma rozkoše nebo vyhnutí se utrpení. Naopak ultimátní cíl je důsledek našeho snažení, který přináší nějakou evoluční výhodu. Toho si jedinec ani nemusí být vědom, nebo se mu může chytře vyhnout (antikoncepce). Motivaci našeho jednání tvoří proximátní cíle.
Ani rodič, který brání svému dítěti v partnerských vztazích, nejedná na základě analýzy ultimátních cílů. Mladší sourozenci nemusí ani vůbec existovat. Pro rodiče je základem jejich motivace rozkoš, kterou pociťuje, když se mu podaří svému dítěti zabránit v sexu. Tedy proximátní cíl.
Projevy pudu prudérnosti
Taktiky rodičů, kterými svým dětem v partnerských vztazích brání, jsou neméně sofistikované než svádění. V nejútlejším věku dítěte obvykle k ukojení rodičovské prudérnosti postačí obyčejné lži (čáp, vrána, atd.) nebo zatajování a polopravdy. Pravda se časem provalí, ale nějaký čas se tím přece jen získá.
Když dítě vyroste z největší naivity, přijde řada na sofistikované marketingové nástroje. Nasadit [FUD] je velmi vhodné (pohlavní choroby, vyhnání z domu, ...), ale nestačí. Obvykle se pak význam sexu konstruuje jako něco nečistého či společensky nepřijatelného. Oproti tomu být hodné děvče/hoch, co tráví večery doma s učebnicí, je propagováno jako záruka dlouhodobé úspěšnosti.
Vždy je v záloze přímé násilí nebo jiné totalitní metody. Oblíbená je "policejní hodina" (v deset doma) a zákaz nočního vycházení, censura a někdy i přímý fyzický teror. Pokud by se takto chovala vláda ke svým občanům, považovali bychom to za zavrženíhodné a amorální. Proti vlastním dětem je to naprosto v pořádku.
Pokud jde o rodičovské násilí, je však třeba přesto doporučit určitou zdrženlivost. Obzvlášť v období po dosažení pohlavní dospělosti dětí jejich rodiče podléhají silným emocem. Rodičům často činí obtíže udržet sebekontrolu, mlátí to s nimi ode zdi ke zdi. V takovém stavu je moudré vyhnout se aktům, které by mohly vztah k dětem neodvratně poškodit. V každém případě je třeba mít na paměti poučku, že hrozba je výhodnější než její použití.
Další fáze nastává v okamžiku, kdy dítě naváže trvalý partnerský vztah. Spořádané manželství je totiž přece jen výhodnější strategie, než starat se o sourozence - člověk totiž ve svém partnerovi získá další pracovní sílu, která bude spoluinvestovat do jeho potomstva. Je tedy třeba nasadit všechny páky k tomu takový vztah rozvrátit. Však jsou také tchýně proslulé svou rafinovanou vynalézavostí.
Mezi nejpropracovanější triky patří nejrůznější náboženské teorie, u nás obvykle založené na křesťanství. Ať už je to katolicismus, protestantismus nebo psychologie, vždy je velmi sofistikovaně odůvodněno, že pravda je na straně rodičů, kdežto dítě se "ještě neumí chovat". Dokonce i řada samotných rodičů věří, že jim jde jen o dobro dětí, když ukájejí tento svůj atavistický pud. Tak dobře funguje náboženství.
Nejrafinovanější dosud známý trik na zmatení dětí, pokud jde o otázky rozmnožování, je tzv. sociobiologie. Tam, kde selhaly polopravdy, musí nastoupit pravdy devadesátiprocentní nebo třeba i 99%-ní, jen zamlčí-li skutečný význam prudérnosti (např. [E.O. Wilson, O lidské přirozenosti]). Tento pud je tak zamaskován zdánlivým dojmem vědecké objektivity. Ve svém důsledku jde jen o stále komplikovanější pokračování církevní taktiky.
Závěr
Prudérnosti je jedním z instinktů zděděných po našich dávných předcích. Není to nic, za co by se měl člověk stydět, ani nic, čím by se měl chlubit. Tak jako jiné instinkty nás může motivovat k velkým činům, ale i k odporným zločinům.
Člověk není jen bezmocná hříčka pudů. Záleží jen na nás, nakolik a jakým způsobem dokážeme svá nutkání rozumově usměrnit nebo i potlačit. Tak jako u jiných instinktů, i prudérnosti by rodiče měli ukájet s určitou mírou umírněnosti.
Žádné komentáře:
Okomentovat